Jak jsme měli knedlo, zelo, morčo, jak jsme jeli na kole po ekvádorské dálnici, jak jsme trekovali mezi Kečuánci, jak jsme chtěli jet ve čtyři do prava a jeli ve tři do leva, jak jsme viděli kondora, jak nás překvapila Satena a jak strašně dlouho pojedeme domů.

Nasi prvni zastavkou v Ekvadoru bylo mesto Cuenca. Melo to byt hezke mesto, ale nas prilis neoslovilo. Jedinym povyrazenim pro nas byla vecere. Dali jsme si knedlo, zelo, morco. Respektive grilovane morce s kukurici a s bramborem. V Peru a v Ekvadoru je toto jidlo vyhlasenou delikatesou. Obirali jsme obirali a stale zadne maso, spise jen kosti a kuze. Chutove neco mezi kuretem, kralikem a kockou. Shodli jsme se, ze je to HODNE zajimave jidlo. Na taliri je toho HODNE. Ji se to HODNE dlouho. A kdyz dojite, mate stale HODNE velky hlad.

Dalsi zastavkou bylo Baños. Male mestestecko na upati cinne sopky. Je velka sance videt prskajici lavu. Diky vulkanicke cinnosti jsou v okoli horke prameny a termalni lazne (baño je v prekladu koupelna). Z Baños se da jet (treba na kole) po krasne ceste lemovane vodopady az do dzungle. A presne na tohle jsme se tesili. A jak to dopadlo??? Nejdrive jsme zjistili, ze sopka uz je tri mesice naprosto v klidu. Kdyz jsme videli betonovy bazen s hnedou vodou plny hnedych Peruancu, vzdali jsme i lazne. Druhy den jsme si vypujcili kolo a chteli sjet po Ruta de la Cascada az do dzungle. Kolo bylo maly a ne moc kvalitni, nepralo nam pocasi, vodopady nic moc a hlavne neuveritelnej provoz. Pripadali jsme si jak na ekvadorske dalnici. Uzka silnice, misty bez asfaltu, provoz jako na D1 a ridici kreteni. Ten blb, co tuhle cestu doporucil do pruvodce, by potreboval nakopat.

Baños jsme rychle opustili a protoze nam zbyvalo par dni casu, rozhodli jsme se vyrazit na Laguna Quilotoa. Je to obrovsky zatopeny krater v nadmorske vysce 3850 m v naproste pustine. V okoli je pouze par malych kecuanskych vesnicek a je velmi obtizne se tam dostat (a i odtud). Puvodne jsme to kvuli vsem prekazkam nemeli v planu, ale zbylo nam par dni, tak jsme se rozhodli, ze to risknem. A dobre jsme udelali. Uz cesta do vesnicky Quilotoa autobusem narvanym domorodci v tradicnich krojich byla zajimava. Laguna byla krasna a mrazivou noc jsme prezili pod sesti dekami v kecuanske vesnici. Protoze zde prakticky neexistuje doprava, vyrazili jsme druhy den s krosnami na zadech na vyborny trek do 14 km vzdalene vesnicky Chugchilan. Cesta byla misty dost narocna, ale vyhledy, Kecuanci na polickach a hlinene domecky v kopcich stali za tu namahu. Treti den uz jsme se zase potrebovali dostat do civilizace. To byl trosku problem. Z Chugchilanu jedou dva autobusy denne. Jeden do leva a druhy do prava, jeden ve tri rano a druhy ve ctyri rano. A oba dojedou ve stejny cas na stejne misto. My jsme sli na ten ve ctyri do prava a chytli jsme ten ve tri do leva.

Jako posledni jsme navstivili Otavalo. To je vyhlasene svymi trhy. Kazdou sobotu se tu konna nejvetsi tradicni trh v Jizni Americe. My jsme tu byli v tydnu a trh byl hezky, ale uz je z toho turistika atrakce. Dale jsme v Otavalu navstivili Condor Parque. Za cele nase putovani po Jizni Americe se nam nepostestilo videt andskeho kondora ve volne prirode, tak jsme ho videli aspon ve voliere.

Presun do Kolumbie probehl v pohode. Poprve jsme presli hranice v klidu a bez vetsich problemu. Jen letecka spolecnost SATENA nam pripravila male prekvapeni. Na posledni chvili nam prelozila let z odpoledne na rano. Meli jsme velke stesti, ze jsme si v Otavalu zasli na internet. Jinak bysme asi meli velky honky stihnout nase letadlo do Evropy.

Ted jsme v Bogote a cestovani je skoro za nami. Zitra uz jen jedeme na letiste, odtud nas ceka osmactyricetihodinova cesta do Cestic s prestupy v Madridu, ve Vidni, v Praze a ve Strakonicich.