Jak jsme se bali, jak jsme jeli z kopce a do kopce, z kopce a do kopce, z kopce a do kopce, z kopce a do kopce a zase z kopce… proste pres Andy, jak jsme dorazili do Salenta, jak jsme si uzili prochazku Valle de Cocora a jak mame nejuzasnejsi bydleni na svete.

V patek rano jsme chteli opustit Bogotu a pokracovat dal. V Bogote jsme zatim nikde nebyly. Budeme odtud odletat, tak to nechavame na potom. Potrebovali jsme se dostat na bus terminal. Nas recepcni nam ale sdelil, ze jizda colectivosem je pro nas nebezpecna (super, vcera jsme s colectivosem jeli z letiste). Lepsi bude taxi. Dali jsme na nej a sehnali si taxika.

Na terminalu jsme koupili listky do Armenia a v pul desate uz jsme opousteli Bogotu. Cesta trvala osm hodin. Bylo to neco neskutecneho. Pres Andy, nahoru a dolu, sama otacka, provoz jako blazen, silnicka jak nic, strme srazy pod nami a ridic, ktery se toho fakt nebal. Pokrizoval se a otacka neotacka, predjizdel kamiony pres dvojitou. Masakr na druhou, ale vyhledy byly paradni. Hned jak jsme dorazili do Armenia, chytli jsme si colectivos (tady by mely byt bezpecne) do vesnicky Salento. Nasli si ubytovani a sli spat.

Rano jsme vstavali casne a cekal nas prvni vylet. Dzipem jsme se ze Salenta vypravili do udoli Valle de Cocora. Zhruba 10-ti km prochazka udolim byla krasna ale narocna. V nadmorske vysce kolem 3000 m nohy tezknou, kysliku se nedostava a zaludek se prevraci. Kopecky, kravicky a 60-ti metrove palmy (wax palm – kolumbijsky narodni strom).

Okolo druhe jsme byli zpet v Salentu a doprali si skvely obed. Polevka ze vseho mozneho nase rozbourene zaludky skutecne zklidnila. Po obede jsme si prohledli Salento a vratili se k hotelu, kde nas cekalo prekvapeni. Uvolnili se pokoje a Don Eduardo nam nabidl pokoj primo na kavove plantazi. Neuveritelna bambusova chatrcka s nadhernym vyhledem do vsech stran. Koupelna, kuchynka a domorodec. Pohostil nas kavou, my jeho slivovici (rikal: delisioso).

Z dneska jsme naprosto nadseni a doufame, ze to bude takhle pokracovat i dal.